Nedaleko Arles se pod Alpičkami tyčí mohutný románský kostel a benediktinský klášter Abbaye de Montmajour založený už v 10. stol. Opatství je vidět z dálky a vypadá spíš jako pevnost. Před dvěma lety jsem z autobusu klášter často obdivovala a moc jsem litovala, že jeho návštěvu nemáme v programu. V areálu je určitě spousta věcí, které by člověk rád viděl – skalní hroby, kaple z 11. století a kostel z 12. stol. Ale když jsme tam konečně dorazili, čekat před branou půl hodiny na další prohlídku a ještě k tomu za ni dát 7 eur za každého se nám moc nechtělo, a tak jsme jen chvilku zevlovali před mříží a pak pokračovali směrem Arles za vytouženým cachtáním.
Vyjedete-li z Arles na sever po D570, po deseti kilometrech dorazíte na místo, kde se v dobách Narbonnské Galie křížila Via Domitia vedoucí z Brianconu (Brigantio) do Narbonne (Narbo Martius) se silnicí Via Agrippa z Arles (Arelate) do Kolína nad Rýnem (Agripina). Křižovatka je tu i teď, přesněji řečeno kruhový objezd (jsme přece ve Francii), kterému se říká podle jedné z nejznámějších románských kaplí ve středozemní oblasti Saint Gabriel.
Kaple na kopečku obklopená olivovníky a sosnami je pravděpodobně jediným pozůstatkem vesnice Ernaginum, jež při křižovatce antických cest ležela. Ačkoli byl svatostánek postaven již ve 12. století, má nezvykle propracovanou kamenickou výzdobu, která však mé spolucestující ani trochu nelákala a odmítli mě následovat. Na obhlídku jsem se tedy vypravila sama. Na to, že kaple leží kousek od státovky, je tu nezvyklý klid. Pokud si odmyslíme rámusící cikády. A na schodišti před kaplí byly rozsypané něžné plátky růží – asi se tu v sobotu odehrávala nějaká romantická svatba.
Kousek odtud leží město Tarascon s prý nejkrásnějším hradem ve Francii Chateau du Roi René. Hrad měl být strážní pevností, proto stojí na nevysoké skále u řeky Rhony, jež oddělovala Provence od francouzského království. Začal se stavět v roce 1401 a dokončil jej král René I. Neapolský, jehož jméno nese.
Město Beaucaire na protější straně Rhony mělo své strážní místo na útesu nad řekou mnohem dříve, už v dobách, kdy tu stálo římské Ugernum. O tisíc let později na antických troskách vystavěla mohutnou pevnost knížata z Toulouse. Moc jsem ji chtěla vidět, ale ve městě právě slavili svátek a vzpomínali na mýtického Draca (na protějším břehu zvaného Tarasque), který prý odpradávna žil na břehu Rhony a systematicky likvidoval obyvatelstvo obou břehů (takový přerostlý provensálský vodník). Ulice byly ověnčené girlandami, lampiony a zaparkovanými auty. Ještě k tomu nás navigace zavedla do rozkopané ulice, kde voněl čerstvý asfalt, tak jsme celkem ochotně vzdali snahu trefit do pevnosti, nakoupili svačinku v Carrefouru a spěchali k vodě.
V řece Gardon jsme se koupali už před dvěma lety. Srpnové vedro tehdy odradilo od procházky po rozpálených kvádrech akvaduktu Pont du Gard dokonce i mě. Voda byla tak příjemně chladivá… Petr na to časné odpoledne moc rád vzpomínal a zatoužil vrátit se na stejné místo.
Stalo se. V řece bylo letos mnohem méně vody a možná proto byla protější skála, z níž tehdy skákali osmahlí provensálští junáci do vodního proudu, oplocená. Možná proto se také kolem břehu na vlnkách rozpustile pohupovaly chuchvalce nechutného žabince. A hotel na opačném břehu, před dvěma lety přívětivě ověnčený hrozny fialových květin v balkonových truhlících, od té doby osaměl a zpustl.
Ale řeka byla stejně příjemná. Když plavci statečně překonali prvních pár kroků po ostrých kamenech do hloubky, ve které voda začne nadnášet, oďobávaly je stejné droboučké rybičky. Nad vodou létala hejna stejných modrých vážek a u břehu se vznášely na hladině stejné žáby. Řeku sjížděly stejné kanoe, jen měly poněkud odřenější břicha než minule.
Pohlídala jsem na břehu odložené věci, než se mí lachtani dosyta vycachtali, posvačili jsme vynikající sýry s bagetou a já se vypravila konečně na akvadukt. Na mostě jsem se ohlédla směrem, kde se P + K pod skalkou u kamenité mělčiny vyhřívali na sluníčku.
Ovšem při pohledu proti proudu řeky jsem zauvažovala, jestli jsme udělali dobře, když jsme zakotvili na stejném místě jako minule. Kousek dál proti proudu vypadaly plážičky o něco méně pichlavě. Petrovi jsem ale tenhle svůj nápad raději nesdělila – jestli ještě někdy pojedeme do Provence, určitě by zase chtěl pod most.
Až když jsem přešla na druhou stranu řeky, pochopila jsem, že jsem na akvadukt vlastně ani nevkročila. Pont byl totiž až do středověku široko daleko jediným mostem přes řeku Gardon. Aby mohutné pilíře podepírající prostřední úroveň mostu nevadily vozové dopravě, byly částečně rozebrány, což pochopitelně ohrozilo jeho stabilitu. Na začátku osvíceného osmnáctého století pilíře obnovili a o necelých padesát let později postavili souběžně s antickým akvaduktem nový kamenný obloukový most se stejným rozpětím pilířů, jako má akvadukt. Takže z dálky se vlastně nic nepozná. Turisté se procházejí po novém mostě, aniž by zkoumali, po jak starých kamenech vlastně šlapou. Na samotný akvadukt smějí vstoupit s průvodcem jen předem objednané skupiny.
Z opačné strany, než leží parkoviště, je vidět skutečný římský akvadukt, protože nový most je schovaný v zákrytu za ním.
Oklika vedla zpátky proti proudu řeky Gardon, na místo, kde se přes ni klene most Pont Saint Nicolas de Campagnac ze 13. století. Nejkratší pěší trasa od Pont du Gard sem je dlouhá skoro šestnáct kilometrů, takže je jasné, proč si staří Francouzi odmítli zajíždět a raději se pustili do pohodlnějšího zeštíhlování akvaduktu. Most Svatého Mikuláše je krásný, o sto let starší než Karlův most v Praze, zhruba stejně široký, a dodnes je schopen sloužit moderní dopravě, což potvrdil před námi funící náklaďák.
Žádné komentáře:
Okomentovat