Massif des Alpilles

V úterý nás čekala další kláda, ačkoli z plánovaných 289 kilometrů jsme nakonec ujeli o třiatřicet méně. Ráno jsem budila své ovečky šustěním sáčků, do nichž jsem balila plavky a ručníky, a optimistickými výkřiky na téma koupání v báječně průzračné sladké vodě. Měla jsem v plánu splnit druhé Petrovo přání a vyjet z Provence do Gardu.
Naše cesta tentokrát nevedla na sever Lourmarinským průsmykem, ale na jih k řece Durance. Nejdříve jsem chtěla vidět románský klášter Abbay de Silvacane, ale Petrova navigace zamířila na obchvat města La Roque d´Anthéron, takže jsme milé opatství jen z dálky zahlédli a dál sledovali proud řeky k Alpičkám, tedy pohoří Les Alpilles.
V Alpičkách jsme byli před dvěma lety s Čedokem, ale podle trpajzlíka Posedlíka,  který mi od té doby sídlí v hlavě, jsme neviděli všechno. Například v Baux de Provence jsme prošli jen část půvabného od letního sluníčka rozpáleného a turisty přelidněného městečka a na vyprahlou plošinu s hradem a expozicí středověkých válečných strojů nás ani nenapadlo v tom vedru šplhat.
Že jsem neviděla hrad mě ale nemrzelo tolik, jako to, že jsme neviděli romantický letohrádek v údolí, o němž se většinou turistické/čtí průvodce/ci ani nezmíní.
Kolem hradu jsme tedy projeli, tentokrát pod ním ovšem nestálo tolik aut jako předloni o prázdninách. Proto jsem si všimla, jak Francouzi vyřešili problém s parkováním v okolí vyhledávané památky. Kolem vesnice s hradem jsou asi tři nevelká parkoviště, což zřejmě nestačí. Vyšší orgány tedy trochu rozšířily jeden pruh na dvouproudé státovce pod hradem, na asfalt bílou barvou vyznačily parkovací místa a kaligraficky vyvedly nápisy PAYANT a nainstalovaly parkovací hodiny.

U hradu jsme odbočili do údolí Val d´Enfer. Nemám tušení, koho napadlo je takhle pojmenovat. Vůbec nepůsobí pekelně, úzká silnička vylámaná do vápencových skalních bloků při vstupu do údolí je prosluněná a provoněná borovicemi. Starý lom hned za skalami přetvořili na Cathedrale d´Images, kde se odehrávají audiovizuální produkce spojující klasiku s modernou. Podobného prolínání jsem si užila dost jako předplatitelka Národního divadla v Praze, a proto jsme „katedrálu“ minuli bez povšimnutí a odbočili do Vallon de la Fontaine.
Kousek za odbočkou je zvláštní dům vestavěný do skály. Ne že by to byla v Provence, která je skal plná, nějaká zvláštnost. V pondělí jsme míjeli takový dům nad silnicí do Aptu u osady Beaumettes. Projeli jsme kolem něj po státovce tak rychle, že jsem ho nestihla vyfotit, tak jsme si půjčila obrázek ze Street View.

Takových obydlí, kdy si skalní převis někdo dozdil kamennými bloky, je v kraji víc. Dům pod Baux je ale moderní a velice zvláštní. Nicméně bydlet bych v něm nechtěla (zase Street View).

Po chvilce u miniaturního parkoviště pro asi pět aut navigace nahlásila, že jsme na místě. Mezi celkem novými domy leží pod skálou zahrada s půvabným renesančním pavilonem Pavillon de la Reine Jeanne.

Zahrada patřila vládcům Baux a altánek postavil pro svou manželku Jeanne de Quiqueran pán Honoré des Martins, Baron z Les Baux. Repliku tohoto pavilonku si prý nechal na svůj hrob v Maillane vyrobit provensálský básník Frederic Mistral.

Chápu zalíbení jak královny Jeanne, tak poety pro toto místo, kde se v horkých letních dnech dá odpočívat ve stínu cypřišů a vdechovat vůni růží a levandule.

Kousek východněji od Baux je městečko Fontvieille na jehož kraji na skalnaté plošině obklopené vonícími borovicemi plnými ztřeštěně cvrkajících cikád stojí větrný mlýn Moulin de Daudet pojmenovaný podle romanopisce Alphonse Daudeta. Rodák z nedalekého Nimes napsal v polovině devatenáctého století kdesi na pařížském předměstí Listy z mého mlýna a situoval je právě sem. Podle velikosti přilehlých parkovišť soudím, že Daudet má pro Francouze stejný význam, jako pro Čechy Němcová a o prázdninách je návštěvnost Daudetova mlýna v přímé úměře (podle počtu Francouzů v poměru k počtu Čechů) k návštěvnosti Babiččina údolí.

O pár kilometrů jižněji leží další turisticky opomíjená památka, takže u ní vlastně ani není parkoviště.

Tak, jako do římského Nimes (vlastně Nemausa) přiváděl vodu z pramenů kolem asi padesát  kilometrů vzdáleného Uzés akvadukt křížící řeku Gardon po proslulém Pont du Gard, kam jsme mířili, starověké Arles (tedy Arelate) zásoboval pitnou vodou z Alpilles méně známý akvadukt. Zbyl z něj asi kilometrový úsek, jemuž se podle blízké obce říká Aqueduc de Barbegal.

Na konci pozůstatků tohoto antického díla, v místě, kde podhůří Alpiček několikametrovým terénním zlomem přechází do nížiny řeky Rhony, postavili Římané soustavu šestnácti vodních kol pohánějících žernovy na mletí mouky. Z mlýnů se dochovaly zbytky vyzděných náhonů, základy mlýnů a schody vytesané do prudkého svahu.

Barbegalské mlýny dokázaly zásobit moukou celý dvanáctitisícový Arelate. A v průrvě vytesané nad mlýnem do skály byl příjemný průvan a chládek a neřvaly tam cikády :).