Ještě jednou jižní úpatí Plateau de Vaucluse

Nastalo páteční ráno, poslední den v Provence. Dohodli jsme se, že nebudeme před náročnou dlouho cestou domů lámat žádné kilometrové rekordy a jen zhruba projedeme kratší trasu prvního dne a zastavíme se na místech, která jsme v neděli nestihli.

Zamířili jsme na sever přes Lourmarin – zase tam byl trh, takže spousta protijedoucích aut v průsmyku. Nejdříve jsme se vrátili do Roussillonu.
Už jsem psala o tom, že Roussillon leží v oblasti okrových útesů. Původně jsem plánovala návštěvu Colorada Provencal u Rustrelu na závěr středečního výletu, ale jak už jsem naznačila, česká letora na sklonku dne nedokázala dostatečně pohotově sledovat francouzské značení tří turistických okruhů, a tak jsme zabloudili, prošli asi dva kilometry, aniž bychom spatřili jakoukoli okrovou skálu, zato si nabrali spoustu červeného písku do bot. Otrávení jsme se doploužili na parkoviště a uháněli domů.
Poslední den jsme tedy zamířili do dolů u Roussillonu, které jsou menší.

Okr se v minulosti těžil v Provence a v Burgundsku. Těžba v provensálských dolech byla zastavena ve třicátých letech minulého století, kdy vzhledem k technickému poroku nabyla takové intenzity, že hrozilo totální zarovnání místních červených kopečků. Od té doby domorodci místo vydělávání na těžbě a zpracování suroviny bohatnou na zvídavých turistech z celé Evropy včetně Čech.
Dvě placené turistické stezky, které vedou roussillonskými skalami, začínají za pokladnou a zpočátku mají stejnou trasu, jež vede do velké a barevně efektní jámy.

Trasa kratšího asi půlhodinového okruhu, za který jsme dali 2,5 eur za osobu, míří k úpatí kopce k dalšímu vytěženému dolu s informační tabulí o flóře, která v tomto prostředí roste.

Pak už jsme jen šplhali písčitými pěšinami zpátky do prvního lomu, předbíhali zadýchané francouzské, německé a holandské důchodce odpočívající každých pět metrů na poměrně prudkém stoupání a mazali k východu u pokladny. Ještě že bylo moc horko na to, abychom si do sandálů vzali bílé ponožky, před čímž varují turistické průvodce.
Doufám, že ten delší a dražší okruh je na zážitky poněkud bohatší.

  

Z Roussillonu jsme zamířili do Goultu, který jsme v neděli z časových důvodů úplně vynechali. Městečko je určitě stejně krásné, jako ostatní hřadující vesničky, ale moc jsme z něj neviděli – měli jsme jasný cíl. V kašně na náměstí jsem nejdříve spláchla ze sandálů „Provensálek“ (ušlapaly se mnou obě návštěvy kraje) roussillonský písek. Odtékající voda vypadala, jako bych měla na nohou silně krvácející rány :). A pak jsme se vydali vzhůru půvabnou uličkou na kopec ke hradu.

Na plošině vedle hradu stojí starý kamenný větrný mlýn Jerusalem, svědek dávného intenzivního pěstitelství na blízkých terasách, kdy vesele mlel pšeničnou mouku a lisoval olivový olej.

U mlýna začíná pěšina vedoucí z kopce dolů podél kamenné zdi, ohraničující La Conservatoire des Terraces Cultivées. Jelikož slovo konzervatorium v češtině  zavádí do světa hudebních škol, přeložila bych to zhruba Skanzen zemědělsky obdělávaných teras.

Obyvatelé hřadujících vesniček v minulosti neměli moc možností, jak na suchých a kamenitých srázech svého domovského kopce pěstovat zemědělské plodiny. Aby se Provensálci uživili, zpevňovali příkré sklony suchými zídkami (z nasucho, tedy bez jakéhokoli pojiva kladených kamenů) a na takto získaných terasách pěstovali mezi olivovníky pšenici, špaldu, cizrnu, čočku a jiné luštěniny.

Tahle políčka většinou ležela v poměrně velké vzdálenosti od vesnice, a proto si na nich z nasucho stavených kamenů budovali bories – původně stavby kuželovitého tvaru pocházející až z neolitu. Celý skanzen těchto staveb je blízko nedalekého města Gordes. Stavby u Goultu jsou novější, a proto pravoúhlé. Domky sloužily k odpočinku, ale i jako sklady, kůlny na nářadí, sýpky.

Terasy u Goultu měly zvláštní mikroklima. Leží na jižním svahu, takže od ledového mistralu vanoucího od severu chránil půdu kopec. Na prudkém slunci se přes den kameny v zídkách rozpálily a udržely hlínu teplou i přes noc. Stavitelé zídek v nich občas vybudovali jakési niky, kam umísťovali úly – včelky v nich byly chráněné před větrem a v noci je zahřívaly vlahé kameny. Uprostřed teras je do skály vyhloubená nádrž na dešťovou vodu, která po prudších deštích pojala až dvacet kubíků vody, jež byla drobnými stružkami rozváděna po terasách.

Terasy jsou zvláštním klidným místem, kde se návštěvník vrátí o pár set let zpátky. Umím si představit, že bych v nějakém takovém domku strávila víkend. Bez internetu a bez elektřiny, s nádherným výhledem na Malý Luberon. A víte, že jsem při brouzdání po internetu jednou našla takovéhle borie přebudované v luxusní apartmá?