Provensálská Sněžka

Večer před spaním jsme se ještě radili, kam vyrazíme zítra. Které Petrovo přání splníme – hora, nebo koupání?
Ráno Petr vylezl na kopec za pastouškou, rozhlédl se po nebi, vztyčil nasliněný prst a zavelel: „Jede se na Sněžku!“
Po snídani jsme sedli do auta a vyrazili Lourmarinským průsmykem na sever. Pochopitelně jsem jim kopec jen tak nedarovala! Nejdříve jsme zamířili do městečka Saint Saturnin les Apt na jižních svazích plošiny Plateau de Vaucluse. Ve městě jsou prý dva větrné mlýny a samozřejmě křivolaké dlážděné uličky, okna, dveře, kašny, květiny…

Větrné mlýny jsme sice neviděli, zato se nedal přehlédnout starý hrad na skále. Kupodivu to byl Petr, kdo tentokrát zavelel k zastávce.

Hrad byl postaven již v 9. století, ale moc se z něj nedochovalo. Snad s výjimkou jediné brány.

Svou rozlohou to bývala impozantní pevnost. Kromě zbytků hradeb a brány leží na nejzazším skalním výběžku ještě poměrně zachovalá část hradního paláce a kaple.

Z hradní skály je nádherný výhled do kraje. Vlevo vyhlíží věž kostela St. Etienne (pche – napodobenina z devatenáctého století), za ním homolka kopce Perréal, v dálce na severním svahu Malého Luberonu svítí bílý vápencový lom nedaleko Oppéde. Vpravo na úplném kraji snímku je vidět městečko Roussillon a jeho okrové skály a vpředu pod hradem přehrada, která zachycuje dešťovou vodu z okolních skal.

K románské kapli na konci skalního suku vede křížová cesta.

Až při odjezdu ze Saturninu jsem si vzpomněla, že právě tady bydlela tchyně Lenky Civade, do jejíhož domu se rodina odstěhovala ze St. Quentinu. Ale je to vlastně jedno, na kafe by krajany asi stejně nepozvali :).
Pokračovali jsme v cestě na sever, na Plateau de Vaucluse jsme ještě udělali kratičkou zastávku u zajímavého soukromého zámku Chateau Javon z konce 15. století. Postavila ho toskánská šlechtická rodina, aby se v něm ukryla před hněvem Medicejských. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle zámek leží v nadmořské výšce skoro sedm set metrů.

Přiznávám, že Petrova oblíbená Sněžka se mi líbí spíš jako krásná dekorace na horizontu a šplhání na ni mě nikterak nelákalo. Nevím, co ti chlapi na zdolávání pustých kopců mají? Snad proto jsem si pořád vymýšlela další a další zastávky oddalující Petrovo potěšení z pokoření hory. Těsně před městečkem Monieux jsem zavelela odbočit na západ ke Gorges de la Nesque, který je prý po přelidněném Verdonu druhým nejkrásnějším kaňonem Provence. Dojeli jsme na vyhlídku Castellaras a pokochali se skoro půl kilometru vysokou protější skálou.

Podél zhruba dvacet kilometrů dlouhého kaňonu vede silnice s několika tunely a vyhlídkami. Původně jsme doufala, že ji celou projedeme, ale návrh byl zamítnut, protože Sněžka na nás už netrpělivě kývala z výšky a zvala nás na svůj hřbet. Tak snad až se sem na důchod nastěhuji k nějakému přívětivému dědkovi do krásného malého domečku, zajedeme si sem na kolech, jako ti dva, co se tak líbili KlaPi.

Vrátili jsme se do Monieux, ale jen jsme jím projeli a zastavili se až v centru levandulové produkce Saultu. Sault jsem si původně chtěla prohlédnout, ale hned u parkoviště jsem nabyla dojmu, že v pondělní poledne vyrazilo všech jedenáct set obyvatel městečka do ulic, což mě, plachou Pražandu, trochu polekalo. V tom mumraji jsem nebyla schopná určit, kterým směrem bychom měli hledat historické centrum, a tak jsme se rozdělili – Petr vyrazil najít nějaký obchod, kde by se daly nakoupit potraviny na večeři a něco k pití, my s KlaPi jsme zamířily k pojízdnému stánku s pizzou, abychom nasytily kručící útroby. Majitel maringotky ale, jakmile nás uviděl, zatáhl roletu, že prý má polední přestávku, a spokojeně klábosil opřený o blatník se sousedem.
Při čekání na Petra jsme zašly na kraj městské terasy a kochaly se pohledem do údolí zpátky k Monieux a Gorges de la Nesque.

Ačkoli Sněžka na nás pořád vyzývavě jukala za nejbližším hřbetem, po Petrově návratu jsme si ještě dali kávu pod slunečníkem a kochali se pohledem na rozkvetlá levandulová políčka, obilná pole hustě zaplevelená červenými vlčími máky a ostrůvky žlutě kvetoucího janovce.

U kávy se šlehačkou, které tu říkali cappucino, jsem se zase zasnila o tom, jak si na stará kolena pořídím přívětivého dědka s malebným autentickým domečkem někde tady mezi levandulovými poli, kde budu tomu milému seniorovi každé poledne vařit oběd na klasickém sporáku na borovém dřevu, které přičinlivý staroušek nasbírá v lese.