K Vánocům samozřejmě patří stromeček, v našich krajích ale tato tradice trvá sotva dvě stě let. Pro mě, asi proto, že jsem opravdu STARÁ makovice, to není skoro žádná historie. Já tíhnu k mnohem starším zvykům.
Od dětství miluji betlémy. Můj první, to jsem sotva rozum pobrala, byl papírový jako harmonika roztahovací betlém Vojtěcha Kubašty, který každý rok zakrýval nevzhledný plastový stojan na vánoční stromek. Úplně mě na něm fascinovalo červeným celofánem vyplněné okénko ve chlévě, za něž jsem bohužel nesměla postavit svíčku, abychom nevyhořeli. Když jsem se naučila vystřihovat, maminka mi kupovala betlémy Ladův, Alšův, Fischerové-Kvěchové… V průběhu celého roku jsem si na ně občas vzpomněla, vytáhla je z krabice pod postelí a s postavičkami sehrávala malé nudné skeče z rurálního prostředí.
Po období betlémové ignorace se dostavila druhá vlna mé vášně, když naše batole začalo hlouběji vnímat okolní svět. Na chalupě jsem vytáhla své sbírky, abych děťátku postavila mezi okna malebnou scénku ze zasněženého klanění Jezulátku, jak si ho představoval některý z českých výtvarníků. Jenomže papírové opěrky postaviček nalepené na zadní straně za ta léta zvlhly nebo se odlepily, a tak jsem zatoužila po artefaktu z mnohem trvalejšího materiálu.
Perník, vizovické pečivo, kukuřičné šustí, ba i dřevo, ačkoli jsou to suroviny mé duši blízké, jsem jako materiály nevhodné pro vlhké prostředí nepodsklepené chaloupky zavrhla a zatoužila jsem po betlému keramickém. Nebudu se rozepisovat o rozměrech, výtvarném provedení, cenách a dalších podrobnostech, které mě odradily od jakékoli koupě. Vloni totiž došlo k nějakému zásahu shůry, díky němuž jsem si svůj celoživotní sen splnila. Vlastně hned dva sny.
Když jsem se před kratičkou dovolenou s Čedokem v báječné Provence (navštívit tenhle kraj bylo mým prvním snem) teoreticky připravovala na zájezd studiem průvodců, aby mi snad něco neuniklo, přečetla jsem si, že v Aubagne, městečku pár kilometrů východně od Marseille, si dodnes pečlivě pěstují betlemářskou tradici. A co víc, betlémy tu nevyřezávají ze dřeva jako u nás, ale vyrábějí je z keramiky. V té chvíli někdo nahoře rozhodl za mě – konečně si pořídím keramický betlém, jenž mi navíc bude každý rok připomínat tu hned po rodné hroudě nejlíbeznější krajinu, co znám.
Do Aubagne jsme se vůbec nedostali, ale ani trochu to nevadilo, protože santons (v překladu malí svatí, v mém podání počeštěně "svatoušci", tedy betlémové figurky), se prodávají v obchůdcích pro turisty po celé Provence.
Hned u našeho prvního cíle, katedrály Notre Dame de la Garde v Marseille, mě zaujali santonci za výlohou obchodu se suvenýry. Opravdu jsem se ale zamilovala do santons habilles, „oblečených svatoušků“ v santoniérském obchodě v Arles vedle Place de la République. Santons habilles jsou figurky zhruba o velikosti panenky Barbie, oblečení v šatečkách ušitých mnohem kvalitněji, než se to daří pro bárbíny Číňanům, s precizně vyrobenými rekvizitami (určitě by se moc líbily Sylvinčině mamince :)).
Vyfotila jsem si půvabné postavičky ze santonierské dílny Landucci. Jsou rozkošné a jako všichni svatoušci vyjadřují podstatu poklidného provensálského života v dobách, než do kraje vtrhl turistický ruch. Nejvíc mě okouzlili sedící dědek s babkou. Takhle nějak – v pohodě na lavičce ve stínu platanu nebo olivovníku – bych si představovala svůj důchod ve zdejším kraji. Bohužel mé připojištění mi nejen nestačí na penzi v Provence, ale ani na to, abych si takové figurky mohla dovolit aspoň koupit jako symbol dalšího nesplněného snu.
Od dětství miluji betlémy. Můj první, to jsem sotva rozum pobrala, byl papírový jako harmonika roztahovací betlém Vojtěcha Kubašty, který každý rok zakrýval nevzhledný plastový stojan na vánoční stromek. Úplně mě na něm fascinovalo červeným celofánem vyplněné okénko ve chlévě, za něž jsem bohužel nesměla postavit svíčku, abychom nevyhořeli. Když jsem se naučila vystřihovat, maminka mi kupovala betlémy Ladův, Alšův, Fischerové-Kvěchové… V průběhu celého roku jsem si na ně občas vzpomněla, vytáhla je z krabice pod postelí a s postavičkami sehrávala malé nudné skeče z rurálního prostředí.
Po období betlémové ignorace se dostavila druhá vlna mé vášně, když naše batole začalo hlouběji vnímat okolní svět. Na chalupě jsem vytáhla své sbírky, abych děťátku postavila mezi okna malebnou scénku ze zasněženého klanění Jezulátku, jak si ho představoval některý z českých výtvarníků. Jenomže papírové opěrky postaviček nalepené na zadní straně za ta léta zvlhly nebo se odlepily, a tak jsem zatoužila po artefaktu z mnohem trvalejšího materiálu.
Perník, vizovické pečivo, kukuřičné šustí, ba i dřevo, ačkoli jsou to suroviny mé duši blízké, jsem jako materiály nevhodné pro vlhké prostředí nepodsklepené chaloupky zavrhla a zatoužila jsem po betlému keramickém. Nebudu se rozepisovat o rozměrech, výtvarném provedení, cenách a dalších podrobnostech, které mě odradily od jakékoli koupě. Vloni totiž došlo k nějakému zásahu shůry, díky němuž jsem si svůj celoživotní sen splnila. Vlastně hned dva sny.
Když jsem se před kratičkou dovolenou s Čedokem v báječné Provence (navštívit tenhle kraj bylo mým prvním snem) teoreticky připravovala na zájezd studiem průvodců, aby mi snad něco neuniklo, přečetla jsem si, že v Aubagne, městečku pár kilometrů východně od Marseille, si dodnes pečlivě pěstují betlemářskou tradici. A co víc, betlémy tu nevyřezávají ze dřeva jako u nás, ale vyrábějí je z keramiky. V té chvíli někdo nahoře rozhodl za mě – konečně si pořídím keramický betlém, jenž mi navíc bude každý rok připomínat tu hned po rodné hroudě nejlíbeznější krajinu, co znám.
Do Aubagne jsme se vůbec nedostali, ale ani trochu to nevadilo, protože santons (v překladu malí svatí, v mém podání počeštěně "svatoušci", tedy betlémové figurky), se prodávají v obchůdcích pro turisty po celé Provence.
Hned u našeho prvního cíle, katedrály Notre Dame de la Garde v Marseille, mě zaujali santonci za výlohou obchodu se suvenýry. Opravdu jsem se ale zamilovala do santons habilles, „oblečených svatoušků“ v santoniérském obchodě v Arles vedle Place de la République. Santons habilles jsou figurky zhruba o velikosti panenky Barbie, oblečení v šatečkách ušitých mnohem kvalitněji, než se to daří pro bárbíny Číňanům, s precizně vyrobenými rekvizitami (určitě by se moc líbily Sylvinčině mamince :)).
Po chvíli pozorného obdivování santonků jsem navíc přišla na to, že všichni panáčci mají stejné ksichtíky a dojednoho se tváří poněkud přitrouble...
To ve vedlejší výloze, to byla jiná káva. Figurky santonierky Lisy Berger, jež je dnes považována za špičku v oboru, mají každá svou vlastní tvář a úžasnou mimiku. Babky klábosící na vesnickém trhu a probírající nejnovější drby jsou naprosto dokonalé. A co si o jejich žvatlání myslí chlapi, to je z jejich obličejíčků více než zřejmé.
To ve vedlejší výloze, to byla jiná káva. Figurky santonierky Lisy Berger, jež je dnes považována za špičku v oboru, mají každá svou vlastní tvář a úžasnou mimiku. Babky klábosící na vesnickém trhu a probírající nejnovější drby jsou naprosto dokonalé. A co si o jejich žvatlání myslí chlapi, to je z jejich obličejíčků více než zřejmé.
Santons habilles jsou spíše sbírkové předměty, než postavičky určené pro skutečný betlém. Pro můj účel jsou vhodnější santons d'argile, "hlinění svatoušci". Taky jsou levnější…
Na rohu u arleské arény je La Boutique de l´Olivier. Nevelký obchůdek je plný keramických santonků od dvou do asi dvanácti centimetrů. Bohužel všichni jsou pestře pomalovaní, což mi zase až tak nevyhovovalo. Naštěstí jsem na zemi pod jedním regálem objevila velikou krabici plnou surových keramických santonků určených k vlastnoručnímu dobastlení. Okamžitě jsem se v nich začala přehrabovat a vybrala jsem základ betléma – Pannu Marii, Jezulátko na slámě a Svatého Josefa. Pak jsem našla i volka a oslíka a běžela jsem se pochlubit KlaPi. Nelíbil se jí Ježíšek, a protože jsem s ní souhlasila a jiný mustr nebyl, vyhrabaly jsme z krabice cikánku sedící na truhle, s ranečkem u nohou a děťátkem v klíně. Dokud se nevybarví, kdo pozná, jestli je to cikánka nebo židovka?
Moc se mi líbila tradiční postavička provensálských betlémů, které se říká Coup de mistral – poryv mistrálu. Postarší vousatý sedlák v předklonu bojuje s prudkým větrem. Opírá se o hůl, druhou rukou si přidržuje klobouk se širokou krempou a pelerína mu vlaje ve vichřici. Jenomže tahle figurka se do betléma v českém prostředí moc nehodí, a taky je nejdražší. Nakonec jsem přibrala pasáka s ovečkou na rameni a selku s dítětem na zádech. Chtěla jsem koupit i pár oveček, ale měli jenom malované.
Paní u pokladny byla velice hovorná – vysvětlila nám, že jsme dobře nakoupili, protože jde o figurky z dílny věhlasného santoniéra Fouque z Aix en Provence a přidala nám jeho katalog. Na mě si ale nepřijde – doma jsem zjistila, že měla asi dojem, že turistům může napovídat cokoli. Naše postavičky jsou totiž z marseillské dílny Escoffier – jsou mnohem detailněji propracované než Fouquetovy. Možná, že od Fouqueta jsou ty tři ovečky a pes s prasečím rypáčkem, co jsem dokoupila v Baux de Provence…
Na rohu u arleské arény je La Boutique de l´Olivier. Nevelký obchůdek je plný keramických santonků od dvou do asi dvanácti centimetrů. Bohužel všichni jsou pestře pomalovaní, což mi zase až tak nevyhovovalo. Naštěstí jsem na zemi pod jedním regálem objevila velikou krabici plnou surových keramických santonků určených k vlastnoručnímu dobastlení. Okamžitě jsem se v nich začala přehrabovat a vybrala jsem základ betléma – Pannu Marii, Jezulátko na slámě a Svatého Josefa. Pak jsem našla i volka a oslíka a běžela jsem se pochlubit KlaPi. Nelíbil se jí Ježíšek, a protože jsem s ní souhlasila a jiný mustr nebyl, vyhrabaly jsme z krabice cikánku sedící na truhle, s ranečkem u nohou a děťátkem v klíně. Dokud se nevybarví, kdo pozná, jestli je to cikánka nebo židovka?
Moc se mi líbila tradiční postavička provensálských betlémů, které se říká Coup de mistral – poryv mistrálu. Postarší vousatý sedlák v předklonu bojuje s prudkým větrem. Opírá se o hůl, druhou rukou si přidržuje klobouk se širokou krempou a pelerína mu vlaje ve vichřici. Jenomže tahle figurka se do betléma v českém prostředí moc nehodí, a taky je nejdražší. Nakonec jsem přibrala pasáka s ovečkou na rameni a selku s dítětem na zádech. Chtěla jsem koupit i pár oveček, ale měli jenom malované.
Paní u pokladny byla velice hovorná – vysvětlila nám, že jsme dobře nakoupili, protože jde o figurky z dílny věhlasného santoniéra Fouque z Aix en Provence a přidala nám jeho katalog. Na mě si ale nepřijde – doma jsem zjistila, že měla asi dojem, že turistům může napovídat cokoli. Naše postavičky jsou totiž z marseillské dílny Escoffier – jsou mnohem detailněji propracované než Fouquetovy. Možná, že od Fouqueta jsou ty tři ovečky a pes s prasečím rypáčkem, co jsem dokoupila v Baux de Provence…
Tak budeme mít letos pod stromečkem už podruhé vlastní plnohodnotný betlém. Sice jsem klukům a holkám vloni slíbila, že jim do roka postavíme nějaký ten chlívek, ale nějak se nezadařilo – to víte, krize. Snad to, až je vytáhnu z krabice, pochopí. A doufám, že se mi časem podaří splnit i další slib, který jsem jim dala, že jim někdy zaskočím do Provence pro Tři krále. Letos jim postavím aspoň teplý pelíšek z mechu, jestli se mi podaří pod těmi závějemi nějaký vyhrabat. No jo, člověk nemá nikdy nikomu nic slibovat, a zvlášť ne o Vánocích…
Kdyby náhodou některého z mých čtenářů vyprávění o santoncích zaujalo, hodně santonierů má své webové stránky a existuje i spousta internetových obchodů:
http://www.santons-escoffier.com/index.htmlhttp://www.santons-fouque.com
http://www.santonsmarcelcarbonel.com
http://www.santons-traditions.com/5-les-santons
Je jich ještě spousta, já na závěr připojím jen inspiraci pro Sylvinčinu maminku – nechtěla by do své sbírky přidat něco na tento způsob (créche – jesličky od Dilandra)?
Žádné komentáře:
Okomentovat